28. 10. 2012
Mohla by dál překládat krásnou literaturu nebo si prostě jen užívat zasloužený důchod. Místo toho už dvacet let studuje zákony, porovnává hlukové a rozptylové studie, připomínkuje územní či stavební řízení a podává odvolání. Nejdříve se nedokázala smířit s hlukem, který produkuje Severojižní magistrála přímo pod jejími okny, dnes už jí jde o víc: „Nechci to politikům, kteří si myslí, že jim to naše krásné město patří, dát zadarmo.“
Od knížek k zákonům
Příběh zdánlivě donkichotského boje Alžběty Rejchrtové se začal psát jednoho dne v roce 1993, když na ni zazvonil soused a poprosil ji, aby podepsala petici proti stavbě benzinky na zeleném pásu s lipovou alejí, který odděloval jejich dům od magistrály. „Říkala jsem si – to snad není možné, už tak tady máme takový humus, a oni to chtějí ještě zhoršit. Zašla jsem na magistrát a zjistila, že vedle pumpy má vést ještě sjízdná rampa a o kus dál, na hraně školního hřiště v Bítovské ulici, rampa nájezdná. A že se v tichosti připravuje nový územní plán, kde mají být obě rampy, které svedou na magistrálu další tisíce aut. Tak jsem udělala novou petici, kde jsem lidi z okolí informovala o těchto třech stavbách, a založila občanské sdružení Občané postižení Severojižní magistrálou,“ popisuje Alžběta Rejchrtová, jak se z ženy s vášní pro jazyk a literaturu stala aktivistka.
„Nikdy jsem nebyla technický typ, a najednou jsem se musela zorientovat v problematice hluku a ovzduší. Bylo mi jasné, že jestli chceme vyhrát, musíme mít v ruce věcné argumenty a důkazy. Prostudovala jsem zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně veřejného zdraví a zjistila jsem, že jsou dané limity, které jsou nepřekročitelné, takže by tady ty stavby neměly být.“ Tehdy se boj zdál ještě snadný – petice uspěla, přišel dopis od primátora Koukala, že benzinová pumpa se stavět nebude. Záměr stavět rampy však běžel dál.
Na pražský Kačerov se přistěhovala v roce 1974, tedy zhruba v době, kdy se tam Severojižní magistrála otevírala. Tehdy na ní nejezdil ještě ani zlomek z těch 40 tisíc aut, na která byla dimenzována, ale doprava každým rokem narůstala a dnes pod okny Alžběty Rejchrtové projede každý den téměř 90 tisíc vozidel. „Ještě donedávna tady téměř nikdo nedodržoval povolenou rychlost, běžně se tu jezdilo i 140 nebo 150kilometrovou rychlostí. V noci se nedalo spát, přes den jsme na sebe museli doma křičet,“ popisuje u kuchyňského okna, pod kterým hučí motory.
Občanské sdružení si časem nechalo vypracovat hlukové studie, které ukázaly, že uši jeho členů musejí snášet až o 15 a v noci téměř o 20 decibelů víc, než povoluje zákon. Průměrná hladina hluku přes den dosahovala 75 decibelů, což je zhruba jako přijíždějící vlak metra v tunelu. Je to slyšet i dnes – je čtvrtek po poledni, doprava v Praze je stěží „na dvojce“, k rozhovoru jsme se pro jistotu usadily v pokoji na opačné straně bytu, přesto až sem doléhá nepříjemný lomoz. Alžběta Rejchrtová si už dávno zvykla, že nepřipadá v úvahu, aby si v noci otevřela okno, a ze Spojených států si nechává vozit ty nejkvalitnější silikonové špunty do uší. „I tak mám problémy se spánkem, ale to není všechno. Škodlivé účinky hluku jsou dobře prozkoumané – snižuje imunitu, má vliv na srdce…“
Chtělo by to precedens
Paní Rejchrtové přitom dávno nejde jen o vlastní spánek. Ráda by vybojovala precedens i pro další lidi, kteří trpí nadměrným hlukem (podle Ekologického právního servisu, který těmto lidem pomáhá s podáváním žalob, je jich v Česku nejméně půl milionu). V roce 2007 si myslela, že se to podařilo. Tehdy spolu s dalšími vlastníky bytů z osmi domů při magistrále zažalovali město. Soud dal jejich argumentům za pravdu a vynesl rozsudek: Praha musí přestat obtěžovat nadměrným hlukem. V mimosoudním jednání žalobci městu navrhovali odstoupit od výstavby ramp, snížit rychlost a počet jízdních pruhů, zavést mýtné a k tomu vyměnit okna nebo postavit nadzemní tunel – pouze ten dokáže podle akustických studií snížit hluk na zákonem stanovené limity.
Město se ovšem uchýlilo k jedinému kroku: nařídilo snížení rychlosti z 80 na 50 kilometrů v hodině. „To víte, to jediné je nic nestálo,“ komentuje řešení Alžběta Rejchrtová. Lidem na Kačerově to ale kýžený klid nepřineslo. Naopak. „Na Facebooku vznikla iniciativa, která radila řidičům, aby nám tady troubili, nejlépe v noci. Ještě teď se stane, že si na to nějaký taxikář ve tři ráno vzpomene.“ Snížení rychlosti pomohlo zhruba o tři decibely, položení protihlukového povrchu, ke kterému na Kačerově v létě došlo, možná odečte další tři, čtyři. „Decibely však přibývají tím, že tu rostou administrativní budovy jako houby po dešti. Přivádějí sem další a další auta, odrážejí hluk a stoupá především znečištění.“
Vyhraný soud, kterým ovšem žalovatelé zase tolik nezískali, měl ještě dohru. Dohru, kterou paní Rejchrtová zpětně označuje jako nejhorší okamžik svého snažení posledních bezmála dvaceti let. Město se totiž obrátilo na Ústavní soud a ten předchozí rozsudek městského soudu, který ukládal Praze provedení protihlukových opatření, zrušil. „Ze slov soudkyně vyplynulo, že už tady žijeme dlouho a mohli jsme si zvyknout. Navíc prý po té hlučné silnici sami jezdíme. V tu chvíli jsem si říkala, že se opravdu odstěhuju, což mi pořád spousta lidí doporučuje. Ale s bojem bych neskončila. Jen bych ho vedla zpovzdáli, aby mě tolik emocionálně nevyčerpával.“
Nesmíme se smířit
Arogance politiků podle ní vyvrcholila před třemi lety. Město přes protesty občanů a opozice prodalo zelený pás, který byl předmětem první petice Alžběty Rejchrtové v roce 1993. „V zimě nám pokáceli sedmdesát stromů, které jsme před 29 lety sami vysázeli a chtějí zde postavit takzvaný bariérový dům s kancelářemi a podzemními garážemi. Má být 174 metrů dlouhý a 28 metrů vysoký. Hluk se může snížit u prvních tří pater jednoho domu, ale na domy na druhé straně magistrály se bude odrážet a přibude sem dalších 1 000 aut a zhorší se tu provětrávání.“ Podle Alžběty Rejchrtové za tím nepochybně stojí korupce. „Magistrát prodal ten pozemek za necelých 12 milionů, přitom pětinový pozemek vedle koupil investor od soukromého vlastníka za 5 milionů.“
Začalo to zájmem o problém před vlastními okny, teď už je záběr Alžběty Rejchrtové mnohem širší. „Začala jsem se zajímat o to, jak se Praha vyvíjí, jak si naši volení zástupci svévolně mění územní plán a výhodné plochy, objekty a zakázky dohazují známým.“ Podmínky pro „jánabráchismus“ se podle ní stále zlepšují. „Dřív jsme se mohli odvolat k nadřízeným ministerstvům, která například rozhodnutí o stavbě ramp několikrát zrušila. Teď však o dopravních i jiných stavbách rozhodují nejdříve na městské části, pak na magistrátu, a ti si to vždycky vzájemně schválí. Nám a ostatním občanským sdružením pak nezbývá než se soudit, jenže úřady naše vítězné rozsudky stejně ignorují.“
Co to vlastně je, co vás tak dlouho pohání a nutí to nevzdat? ptám se. Dlouze přemýšlí… „Ta změna v roce 1989 dávala naději. Naději, že tu bude právní stát. Ten tady sice není, ale člověk pořád musí věřit, že tu jednou bude. Proto jsme také teď v létě podali k soudu pro lidská práva ve Štrasburku stížnost na Českou republiku. Myslím, že je prostě důležité vytrvat a pokusit se bránit místo, kde žiju. Nesmíme se smířit se zvěrstvy, která si prosazují politici a developeři.“
Mgr. Alžběta Rejchrtová (* 1947)
Pracovala jako redaktorka anglického vysílání Českého rozhlasu a nakladatelství Odeon, poté jako překladatelka, tlumočnice a učitelka angličtiny.
Vyrůstala v Mostě, posledních osmatřicet let žije na pražském Kačerově. Polovinu této doby strávila bojem proti narůstající dopravě, hluku a znečištění na magistrále. Ten jí zabírá tolik času, že s překládáním literatury před pár lety skončila.
V roce 2006 vstoupila do Strany zelených a od roku 2010 je zastupitelkou na Praze 4. „Jsem přesvědčena, že je nutné zesílit tlak i po stránce politické, aby se dopravní situace v Praze začala skutečně řešit a aby se Praha dále nerozprodávala,“ vysvětluje, proč vstoupila do lokální politiky.
Zdroj: Galerie_Ne.cz, Autor: Lucie Fialová, 19.9.2012